Soudní exekutor rozhodl usnesením ze dne 29. 4. 2015 pod čj. 101 EX00626/12-069 tak, že dílčí náklady exekuce činí 826,45 Kč bez DPH a 1.000,-Kč včetně DPH a vymožené plnění, které po odpočtu nákladů exekuce činí 0,-Kč, se vydává insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty příslušného insolvenčního řízení. Toto rozhodnutí odvolací soud potvrdil a výslovně konstatoval, že soudní exekutor postupoval zcela v intencích ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu ve znění účinném od 1.1.2014, který výslovně uvádí, že soudní exekutor vydá vymožené plnění insolvenčnímu správci po odpočtu nákladů exekuce.
Judikát NS ČR ze dne 24.1.2012 sp.zn. 20 Cdo 3845/2011 totiž reagoval na předešlou právní úpravu, kdy ust. § 46 odst. 6 exekučního řádu upravovalo postup soudního exekutora v případě, že disponuje výtěžkem z dražby majetku.
Vydání usnesení dle ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu přichází v úvahu jedině po zahájení insolvenčního řízení a prohlášení úpadku, kdy je najisto postaveno, že insolvenční návrh je důvodný, a je tedy nutné vypořádat vymožené plnění deponované u soudního exekutora. Podle ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu má exekutor právo na odpočet nákladů exekuce, pokud tyto v exekuci vymohl a zbylou částku vymoženého plnění vydá insolvenčnímu správci. Za situace, kdy soudní exekutor žádné náklady exekuce nevymohl, ale nárok na jejich výplatu mu vznikl, má právo si svoji pohledávku na nákladech exekuce přihlásit postupem dle ust. § 173 insolvenčního zákona do insolvenčního řízení. Usnesení podle ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu je tedy soudní exekutor povinen vydat za situace, kdy disponuje nějakým vymoženým plněním, přičemž v takovém případě má právo na odpočet vlastních nákladů.
Dle ust. § 5 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Dle ust. § 5 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona věřitelé, kteří mají podlé tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti. Právě dle ust. § 5 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona mají všichni věřitelé včetně soudního exekutora v insolvenčním řízení rovné možnosti, přestože znění zákona hovoří o tom, že pouze věřitelé, kteří mají stejné nebo obdobné postavení, mají rovné možnosti. Výkladem a contrario lze z uvedeného ustanovení dovodit, že existují věřitelé, kteří mají jiné postavení než ostatní věřitelé. Odvolací soud má za to, že za věřitele je nutné považovat i soudního exekutora, když ten je povinen dle zákona vykonávat státní moc, přičemž tak ale ovšem činí v rámci svého postavení podnikatele, který veškeré náklady exekuce hradí zpočátku ze svého. Za situace, kdy si soudní exekutor vymůže alespoň částečné náklady exekuce, a to před zahájením insolvenčního řízení, je nespravedlivé, že by tyto náklady měl vydávat do majetkové podstaty, když navíc dle názoru soudního exekutora částky vymožené před zahájením insolvenčního řízení, za předpokladu, že exekuce je pravomocná, jsou již majetkem oprávněného a majetkem soudního exekutora, který v žádném případě nemůže patřit do majetkové podstaty (k tomu viz rozhodnutí NS CR sp.zn. 25 Cdo 4802/2008 ze dne 30. 11.2010, dle kterého úhradou k rukám exekutora zaniká pohledávka oprávněného v té části, v níž byl dluh plněn. Oprávněný od okamžiku úhrady k rukám exekutora nemá nárok na úroky z prodlení). Vymožené plnění tedy po právní moci usnesení o nařízení exekuce, případně poté, co nastala doložka provedení exekuce, nelze zahrnout do majetkové podstaty, když se již nejedná o majetek povinného.
Lze souhlasit s názorem, že smyslem a účelem předmětného ustanoveni bylo původně postavit najisto, jakým způsobem má být naloženo s výtěžkem zpeněžení majetku povinného(dle právní úpravy účinné do 31.12.2013), tedy s těmi penězi, které by za normálních okolností (tedy v případě, že by nebylo zahájeno insolvenční řízení a prohlášen úpadek) rozvrhl mezi jednotlivé věřitele soudní exekutor. Zcela logicky bylo v tomto případě stanoveno, aby byl tento výtěžek vydán insolvenčnímu správci, který je v rámci vedeného insolvenčního řízení rozvrhne mezi jednotlivé věřitele, ale zároveň ustanovení zohledňovalo již odvedenou práci soudního exekutora, který uvedený výtěžek vymohl svojí aktivní činností a v souladu s ust. § 3 odst. 1 exekučního řádu má nárok na úplatu. Není však jasné, jak naložit s těmi peněžními prostředky, které nejsou výtěžkem z prodeje majetku povinného, když často se stává, že soudní exekutor disponuje ke dni vydání usnesení dle ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu vymoženým plněním, které vymohl před zahájením insolvenčního řízení, ale dosud jej neodeslal oprávněnému (např. z důvodu, že exekuce dosud není pravomocná, případně dosud nedisponuje částkou v takové výši, aby mu vznikla povinnost vyplatit oprávněnému - k tomu viz ust. § 46 odst. 4 exekučního řádu), přitom ale tyto peníze nejsou výtěžkem z dražby, ale plněním přijatým od povinného v rámci splátek, případně srážkami ze mzdy nebo přikázáním pohledávky. Rovněž nebyly zákonem upraveny případy, kdy soudnímu exekutorovi jsou i Po zahájení insolvenčního řízení poukazovány srážky ze mzdy povinného od zaměstnavatele, přestože nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení (soudní exekutor totiž nemá ve vztahu k zaměstnavatelům povinného, případně poddlužníkům, povinnost informovat je o zahájeném insolvenčním řízení), sami zaměstnavatelé tuto zveřejněnou informaci ve svém postupu nereflektují. Z toho důvodu došlo k novelizaci ust. § 46 odst. 6 exekučního řádu a pojem „výtěžek“ byl s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen pojmem širším „vymožené plnění“ (zařazen nově do ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu), které tedy zahrnuje veškeré plnění, které aktuálně ke dni vydání usnesení dle ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu deponuje soudní exekutor, nikoliv tedy pouze výtěžek zpeněžení majetku povinného z dražby. Zcela logicky a záměrně bylo soudnímu exekutorovi ze strany zákonodárce ponecháno právo na přednostní uspokojení svých vzniklých nákladů exekuce i v tomto případě. Ostatně v exekučním řízení z několika míst exekučního řádu vyplývá zásada prioritního uspokojování nákladů exekutora (viz již zmíněné ust. § 46 odst. 4 exekučního řádu, ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu, ust. § 55a exekučního řádu nebo ust. § 66 odst. 7 exekučního řádu), která vychází z ust. § 3 odst. 1 exekučního řádu. Ve všech těchto případech je kladen důraz na prioritní uspokojení nákladů exekuce, a je tak soudnímu exekutorovi přiznáno výhodnější postavení než jiným věřitelům povinného, zejména s ohledem na jeho veřejnoprávní postavení vykonavatele státní moci soudní (dle ust. § 28 exekučního řádu se úkony exekutora považují za úkony soudu) a s ohledem na jeho zákonem zamčené právo na úplatu. Úprava v ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu ve znění účinném od 1.1.2014 navíc klade na soudní exekutory mnohem vyšší nároky ohledně posuzování toho, která část vymoženého plnění patří do majetkové podstaty a která již nikoliv, když plněním uhrazeným exekutorovi zaniká v této části dluh povinného a zcela logicky již tedy nemůže být takto vymožené plnění součástí majetkové podstaty. K obdobnému závěru dospěl i KS v Hradci Králové ve svém rozhodnutí č.j. 24 Co 278/2014-62 ze dne 28. 8. 2014, když výslovně uvádí, že “...postup předvídaný ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu se uplatní jen ohledně plnění, které bylo exekutorem vymoženo po zahájení insolvenčního řízení vůči povinnému (např. pokračujícími srážkami ze mzdy) nebo plnění, které do té doby nebylo vypořádáno (typicky dosud nerozvržený výtěžek z prodeje nemovitostí). O takovém plnění je už exekutor povinen rozhodnout postupem dle § 46 odst. 7 e.ř., neboť se týká plnění vymoženého a dosud nevypořádaného v době, kdy již exekuci nelze provádět s odkazem na 5109 odst. I písm. c) i.z. Je nezbytné přihlédnout k tomu, že sám insolvenční zákon neobsahuje žádné ustanovení, které by upravovalo povinnost soudního exekutora jak naložit s vymoženým plněním. Jediným takovým ustanovením je právě ust. 5 46 odst. 7 exekučního řádu, které je z toho důvodu ve vztahu k insolvenčnímu zákonu lex specialis. Obdobně i z hlediska časového je nutné přihlédnout k tornu, že platí zásada lex posteriori derogat priori, i kdyby tedy insolvenční zákon výslovně zakazoval odpočet nákladů soudního exekutora, nutno přihlédnout, že ust. 5 46 odst. 6 exekučního řádu (později ust. § 46 odst. 7 exekučního řádu) bylo přijato později než samotný insolvenční zákon, a to právě za účelem toho, aby bylo postaveno najisto, jakým způsobem má být s nevypořádaným plněním vymoženým soudním exekutorem naloženo a odpočet nákladů výslovně upravuje a umožňuje.
Exekutorský úřad Rychnov nad Kněžnou, Mgr. Bohumil Brychta, soudní exekutor č. 194, IČ 611 87 836, DIČ CZ7011102978, se sídlem Nádražní 486, 517 21 Týniště nad Orlicí
tel.: +420 702 807 000, +420 737 393 721 (dražby), e-mail: info@exekuce.hk, ISDS: arekta3, www.exekuce.hk, bankovní spojení: ČSOB, a. s., č. ú. 300 935 780/0300