Rozsudkem pod sp. zn. 21 Cdo 2265/2005 z 27. 9. 2006 publikovaným pod zn. C 4585 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 5/2007 ten vyložil, že ten, kdo věc podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu převzal, je povinen ji vrátit (vydat) tomu, kdo mu ji odevzdal, ledaže by bylo stanoveno (sjednáno) vrácení (vydání) věci někomu jinému. Hovoří-li se tedy v ustanovení § 175 odst. 1 občanského zákoníku (40/1964 Sb) o "osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat", rozumí se tím osoba, která věřiteli věc podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu odevzdala, popřípadě jiná osoba, o níž bylo v platné smlouvě (jiném právním důvodu) stanoveno (sjednáno), že jí věc bude předána (vydána), a které by věřitel proto věc - kdyby neprovedl její zadržení - vrátil (vydal). Zákon po tom, kdo je povinen vydat cizí movitou věc, nevyžaduje (a ani by to nebylo dobře možné), aby posuzoval (zkoumal), kdo (zda osoba, která mu věc odevzdala, nebo někdo jiný) má k věci vlastnické nebo jiné právo, které ho opravňuje k držení a užívání věci; při splnění této své povinnosti může vycházet jen ze smlouvy nebo z jiného titulu, na základě kterých věc platně (v souladu se zákonem) převzal.
Zadržovací právo totiž vzniká na základě jednostranného právního úkonu oprávněné osoby (věřitele), kterým vyjádřila svou vůli movitou věc zadržet (srov. § 177 odst. 1 občanského zákoníku); vyrozumění dlužníka o zadržení věci a o jeho důvodech má ale jen notifikační povahu a není předpokladem pro zřízení zadržovacího práva. Protože zadržovací právo věřitele opravňuje, aby si ponechal věc, kterou by "jinak" musel vrátit (vydat), vyplývá z toho mimo jiné, že pro odpověď na otázku, kdo je osobou, jíž by jinak byl povinen věc vydat, je rozhodný stav v době, kdy oprávněná osoba (věřitel) vyjádřil (projevil) svou vůli věc zadržet. I kdyby se v budoucnu změnila (mohla změnit) hlediska významná pro určení, které osobě by jinak věřitel "byl povinen věc vydat", nemůže to mít pro vznik zadržovacího práva jakýkoliv právní význam; platně zřízené zadržovací právo tu jako věcné právo k věci cizí působí až do doby, dokud některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 180 odst. 1 a 2 občanského zákoníku nezanikne.
Z uvedeného vyplývá, že není pro výklad ustanovení § 175 odst. 1 občanského zákoníku "rozhodující vazba na toho, komu je zadržující osoba povinna věc vydat", a podle něhož po "ukončení platnosti smlouvy o finančním leasingu", ke kterému navíc došlo až po vyjádření vůle zadržovatele o úmyslu předmětný automobil zadržet, nemůže uplatňovat zadržovací právo proti žalobci, protože proti němu nemá žádnou splatnou pohledávku. Jsou tak pro zřízení zadržovacího práva nevýznamné okolnosti, k nimž došlo až v době po vzniku zadržovacího práva, a je třeba akcentovat, že zadržovací právo není závazkovým právním vztahem, ale věcným právem "k věci cizí", které působí ve prospěch oprávněné osoby (věřitele) vůči každému, tedy i proti vlastníku zadržené věci.
Lze se proto úspěšně domáhat uspokojení pohledávky za dlužníkem z výtěžku prodeje předmět ve vlastnictví třetí osoby a nikoliv dlužníka.
Výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí (§ 321 až § 334a o.s.ř.) proto mohou být postiženy také věci, které byly ve smyslu ustanovení § 175 občanského zákoníku zadrženy za účelem zajištění pohledávky věřitele, a to tehdy, byl-li věřitel ochoten je vydat ke dražbě a byly-li tedy pojaty do soupisu (srov. § 55 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Skutečnost, že vlastníkem prodávané věci je jiná osoba než povinný (dlužník), není důvodem, pro který by mohla být movitá věc, na níž vázne zadržovací právo, vyloučena z výkonu rozhodnutí nebo pro který by výkon rozhodnutí mohl být zastaven. Obdobně jako při výkonu rozhodnutí prodejem zadržené movité věci se postupuje v exekuci prováděné podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (ve znění pozdějších předpisů) [srov. § 69 exekučního řádu]. Při veřejné nedobrovolné dražbě, prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve znění pozdějších předpisů), má věřitel pohledávky zajištěné zadržovacím právem postavení dražebního věřitele (srov. § 36 odst. 3 tohoto zákona); doloží-li, že má draženou movitou věc ve svém držení, bude pohledávka zajištěná zadržovacím právem uspokojena z výtěžku dražby jako pohledávka první třídy (srov. § 39 odst.7 a § 60 odst.1 a 2 tohoto zákona), i když věřitelovým dlužníkem je jiná osoba než vlastník vydražené věci. Nelze proto úspěšně dovozovat, že by "ze samotné povahy a funkce zadržovacího práva" vyplývalo, že by z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zadržené věci nemohla být uspokojena jiná pohledávka, než která odpovídá dluhu vlastníka zadržené movité věci.
Věřitel proto může zadržet podle ustanovení § 175 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., jakož i § 1395 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. srovnatelného znění, cizí movitou věc, má-li pohledávku vůči osobě, která sice není jejím vlastníkem, avšak mu věc na základě platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu předala nebo jí má věc podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu odevzdat.
Exekutorský úřad Rychnov nad Kněžnou, Mgr. Bohumil Brychta, soudní exekutor č. 194, IČ 611 87 836, DIČ CZ7011102978, se sídlem Nádražní 486, 517 21 Týniště nad Orlicí
tel.: +420 702 807 000, +420 737 393 721 (dražby), e-mail: info@exekuce.hk, ISDS: arekta3, www.exekuce.hk, bankovní spojení: ČSOB, a. s., č. ú. 300 935 780/0300